Po dni plném přednášek o různých akademických věcech, tak jsme si (i přes únavu z poledního 3 kilometrového výšlapu) řekli s Willem (výměnný student z Washington DC), že půjdeme prozkoumat stezky v lesech (varování: v lesech v okolí AIU se údajně nachází medvědi).
Vše začalo zcela nevinně asi v 6 odpoledne, kdy jsem doskypoval -cesta k pramenu kousek od školy. Na cestu jsme vyrazili asi v 18:45 a cestu jsme nakonec přes trochu hádání (a Willovu orientačnímu smyslu) našli. Ale protože jsme asi aktivní blázni nebo něco podobného, nestačilo nám to. A tak jsme pokračovali bezcílně dál. Přes rýžová pole (ze kterých je mimochodem skvělá rýže a ještě lepší saké), jsme nějakou podivnou náhodou narazili na pěknou šintoistickou svatyni na vrchu jedno kopce kousek od cesty. Poprvné v životě jsme viděl svatyni, torii, šišikoma a podobně. Příznávám, že to opravdu má své kouzlo.
Normální člověk by v tuto chvíli čekal, že se vrátíme (popravdě už se docela ztmívalo), ale nám to nedalo. Tudíž jsme se vypravili do vesnice Tošima, která je hned u svatyně. Vesnice plná nádherných domků, kde je kromě nich velké prd. V touze po dobrodružsví a bloudění, jsme potkalí domorodce jméneme Itaró. I když Itaró neuměl ani slovo anglicky, dostali jsme se mojí lámanou japonštinou a jeho doprovodem na cestu do města Wada (městečko, kde se nachází nejbližší stanice vlaku).
Po dalším kilometrech jsme nakonec dorazili do městečka Wada a bloudili okolo. Nevím proč, ale nejakou náhodou jsme potkali starého známého Itaróa, který nás nasměroval do tělocvičny se podivát na volejbal...a samozřejmě také do hospody. Původní plán byl volejbal, ale z toho nás rovnou přesměrovali na hospodu. Tak jsme si řekli, že to zkusíme :D
Hned po příchodu bylo jasné, že na cizince jsou nejspíš zvyklí, ale ale nejspíš nikoho takového jako Američana a Čecha nečekali :D A nikdo z nich taky naovládal angličtinu. Z tohoto důvodu jsem fungoval celý večer jako tlumočník, což by nebylo na škodu. Problém byl v tom, že bych asi byl potřeboval někoho s lepší japonštinu, protože jsem v tom rámusu nic neslyšel a navíc ten akcent. Ale nějak jsem nakonec vždy pochopil, o čem mluví (po třech minutách vysvětlování a hromadě posunků).
Tak jsme začali klasickým seznámením a podobnými věcmi. Podnik patřil paní Jóko, která byla z městečka Tošima. Po představení, nějakém pokecu a darování přívěsku Krtečka jsme se nakonec rozhodli pro pivo. Bohužel asi mylně pochopila, že jdeme na "tabenomi hódai" (eat and drink all you can na tři hodiny), a tak nám začala na stůl nosit jídlo a podobně. Nejen to; i ostatní hosté se začali připojovat do rozhovoru (stále nosila hromady jídla). Další osůbka, která se s námi dala do řeči, byl pan Kaneiči - postarší pán z města Wada s velmi drsným akcentem, že jsem skoro nerozumněl. Od něj jsme dostali vysvětlení o všech jídlech a také o typické věci prefektury Akita - saké (日本酒 nihonšu). Vysvětlil nám různé věci, včetně toho, kdy a jak ho podávat a také kolik ho vypít a podobně (osobně nevím, jestli to jako Čech potřebuju vysvětlovat :D ).
A tak se pokračovalo ve večeru. Po přichodu dcery paní Jóko a jejích kamarádek se v hospodě objevila typická japonská věc - karaoke, se kterým začaly ty 3 děvčata. Jako hloupý gaidžin jsem byl nakonec vyprovokován ke zpěvu :D Na to, jak jsem byl nervózní, tak to nebylo tak zlé. Prvně jsme zpíval s jednou z těch tří holek (dvě jménem Ajako, dcera majitelky nevím) nějakou neznámou enka písničku, což byl docela problém. Ale dostal jsem od jednoho dědy, který tam seděl, 1000 jenů za odvahu, což pomohlo pokrýt účet :D Problém nastal v tom, a nevím, jak se to stalo, ale začalo se mi to docela líbit (rozdíl japonského a českého karaoke - japonské karaoke má efekt na hlas a taky nezpíváte před celou hospodou v podobě 30 lidí, ale max 8 v našem případě). Sebral jsem tudíž všechnu odvahu a stihl jsem si s oběma Ajako duet - AM 11:00 od HY a 以心伝心 od Orange Range (velice známé songy na karaoke asi, jelikož všichni vypadali, že je znají). Potom se i Will odhodlal na jednu anglickou - Beatles a jejich Lucy in the Sky with Diamonds :D A po tom všem a loučení jsme se vydali na cestu domů. (bohužel jsem nemohl vyfotit sebe, tak aspoň ostatní)
Cesta domů byla bez problému. Jediný problém byl, že všichni tvrdili něco o medvědech a tak jsme i na silnici měli v kalhotách :D (silnice šla okolo lesa). A po cestě zpět jsme potkali, do třetice všeho dobrého, našelo známého Itaróa, který byl v té chvíli už trošku slušně přiopilý.
Nakonec jsme však úspěšně dorazili na kolej a já tu teď sedím a píši tento příšpěvek.
Co mi tento večer dal? Hmmm.....určitě mi znovu připomněl, jak moc se ještě musím učit a zlepšovat, ve všech oblastech. Nicméně, pokud odhlédnu od toho, že jsem si připadal chvilema jako zvířátko ze zoo nebo Alenka v říši divů, tak to bylo skvělé. Jídlo bylo vynikající - tako (chobotnice), nakládaný daikon, lilek a okurky a sašimi z tuňáka; stejně tak i saké - vynikající místní saké, jak studené, tak teplé. Kromě pocitu plného žaludku, pěkné procházky a prvních návštěv japonské hospody, svatyně a podobně, jsem si všímal jedné věci. Nikdy nepřestanu obdivovat, jak dokážou být Japonci přátelští, nápomocní, chápaví a hlavně slušní. Kdybych takto šel v Česku, tak mě možná dost lidí pošle někam. Ta slušnost mě asi přestane udivovat časem, ale pro první týden si to ještě smím nechat.
Super večer to byl, jen mi bylo líto Will, protože japonsky vůbec neumí, ale to se časem poddá :D
Žádné komentáře:
Okomentovat