Náš výlet začínal poměrně brzy ráno - cca 7:30, což je pro me hrozně nekřesťanský čas. Navíc se mi hrozně nechtělo, protože jsem si 2 dny předtím udělal neco s kotníkem a byl jsem popravdě rád, že dokážu pokulhávat po kampusu. Ale nakonec jsem se přemohl a vyrazil jsem.V autobuse bylo, navzdory mému původnímu očekáváni, poměrně málo lidí. Takuya, já a 5 Taiwanských děvčat, z nichž 2 byly moje spolužačky z japonštiny.
Po cestě na místo určení jsme se zastavili v Daimondži - městě, které je proslulé tzv. rámen ulicí (rámen je japonská polévka, která vypadá jak české instatní nudle). A byla to vskutku pravda. Tolik rámen shopů jsem na jednom místě opravdu neviděl.
Nicméně, nejednalo se o cíl naší cesty, tak jsme pokračovali dál. Po příjezdu jsme se ihned vrhli do objevování Yuzawy, která je proslulá termálními prameny. Naše první cesta vedla do rokle Ojasukjó. Jednalo se v podstatě o jakousi "říčku" plnou termálních pramenů, které vyvěraly asi o teplotě 94°C. Tudíž si asi dovedete představit páru všude okolo a také menší zápach síry. Místo to bylo vskutku úžasné. Bylo to už v době, kdy se listy začali barvit do červena, takže do bylo opravdu nádherné. Na takových místech člověk opravdu pochopí, proč mají Japonci rádi pozorování sakur a podzimní přírody. Jedinou nevýhodou byly schody, které člověk musel vyšplhat. Nejsem si úplně jistý, ale myslím si, že jich bylo oko 300, jen si nepamatuju, jestli na každé dohromady nebo dvakrát 300 schodů. Tak či tak, pro mě osobně to nebyl žádný problém...silá mládí se ve mě nezapře (ano, nevypadám na svůj věk, ale to už je věc jiná) :D Jediná věc, která byla trochu nepříjemná byl kolaps jedné kolemjdoucí, což naši výpravu trošku zpomalilo.
Další zastávkou byla mini továrna na mléko. Tato továrna byla podle průvodce poměrně dosti typická, jelikož nezpracovávali mléko, jako obvykle, krátky čas při teplotach okolo 90°C, ale asi 30 minut při teplotě cca 50°C. Něco na tom asi bude, protože to bylo opravdu vynikající (hlavně mléko ochucené kávou). A také z něko vyráběli vynikající zmrlinu. Hned bych si ji dal znovu :D
Odtud jsme se vypravili k Ašiju, což je horký pramen, kde můžete dopřát krátkého odpočinku vašim unaveným nohám. Jediný problémem byla teplota vody - 60°C!?! Vydržel jsem tam asi minutu a nohy jsem měl úplně červené, ale překvapivě to mému kotníku dost pomohlo :)
Ačkoliv jsem se v rámci tohoto výletu nedostal do onsenu, týden na to jsem na stejném místě jeden vyzkoušel. Onsen je termální pramen, kde si za docela levno můžete jít do teplé vody. Zkušenost to byla úžasná. Voda byla sice dost teplá pro mě, ale s občasnými pauzami to nebyl žádný problém. Byl jsem jen překvapený, jak se všichni hrozně divili, že jsem se tam vůbec nestyděl, když jsem se o tom s někým bavil. Japonci asi moc takovou "veřejnou" nahotu dobře nesnášejí (bylo to oddělené muži a ženy, ale i tak to asi dobře nesnášejí). Po asi 40 minutách v onsenu jsem se opravdu cítil jako nový člověk. Musím určitě navštívit další.
Teď zpět k původnímu výletu. Následně jsme se přesunuli do menšího parku s houpačkami, kde se většina z nás vrátila do dětských let a trochu jsme se pobavili při čekání na oběd. Po asi 25 minutách jsme vyrazili na naši závěrečnou zastávku - vesnici Wakahake. Vesnici, spíš by bylo lepší říci osadu. Domů tam bylo, že by jeden na prstech napočítal, a celková populace byla asi 33 lidí. Nicméně místo to bylo nádherné. Takový boží klid. Naši hostitelé byli poměrně početná skupina sestávající z lidí všech věkových skupin. Hned po příjezdu jsme se vrhli na oběd. Nevím, proč mají Japonci zvyk vykrmovat návštěvu. Spousta z pokrmů sestávala ze zeleniny, ale maso se mezi pokrmy také našlo. Obzvláště vynikající byla polévka, jejíž jméno si do teď nepamatuji. V podstatě připomínala naši houbovou polévku, takže jsem si chvíli připadal jak doma (až na to, že jsem seděl na zemi u malinkatého stolu). Další zajímavou věcí bylo miso tampo - zjednodušeně řečeno rýže na špejli potřená miso pastou. Po obědě jsme tam seděli a povídali si s místními, což se v některých případech ukázalo jako nadlidský úkol, protože akitský dialekt je, hlavně u starších lidí, skoro nesrozumitelný cizincům. Co zachránilo situaci byla místní omladina s věkoým rozmezím 3-11 let. Děti se nás v podstatě vůbec nebáli, což bylo po některých předchozích zkušenostech dost nezvyk. A navíc na nás mluvili standardní japonštinou, což komunikaci velice usnadnilo. Po krátké procházce jsme v podstatě celé odpoledne strávili hraním si s dětmi. Skvělý zážitek. Sem měl dokonce nutkání si jedno z dítek odvezt domů jak byly roztomilé :D V mém případě jsem si asi hodinu povídal o sportech s jedním klučinou, který byl obrovský fanda do baseballu (jako většina japonských dětí). Odjezd byl opravdu dojemný. Děti si nás pravděpodobně dost oblíbili během 3 hodin.
Sečteno a podtrženo, někdy se cítím lépa takto mimo kampus, kde si člověk může popovídat s místními a dozvědět se něco zajímavého, než když všude kolem slyší Japonce mluvit s výměnnými studenty anglicky. Další pěkný výlet :)
Žádné komentáře:
Okomentovat