Objevování Akity - Výlet do Kakunodate a k jezeru Tazawa

Jakožto pro nově příchozí pro nás naplánovala škola jednodenní výlet k jezeru Tazawa a do města Kakunodate (kterému se občas říká Malé Kjóto). Spousta zahraniční studentů společně s Japonci vyrazila na výlet ve čtyřech autobusech.



Do autobusu jsem nestupoval s tím, že nikoho, koho tam vidím, neznám. Nastala krátká chvíle váhání. Jelikož jsem v té době byl trochu otráven neústálou angličtinou, tak jsem si po chvilce váhání přisedl k jedné milé Japonce jménem Saki. Po chvilce jsem se hodně rozpovídali a úplně sem se bavil. Ještě, že byla Saki docela komunikativní :D

První zastávka byla městě, kde se vyrábělo údajně vynikající miso a sojová omáčka. Měli jsme rozchod po obchodě, kde se dali ochutnat různé laskominy. Největším lákadlem však byla zmrzlina.....s příchutí sojové omáčky. Vím, zní to trochu nevábně, ale ve skutečnosti byla úplně vynikající :) Také jsem zde potkal Tomoku, kamarádku Saki, které se stala mojí druhou průvodkyní :)

Po další asi 40 minutové cestě jsme se konečně dostali k jezeru Tazawa. Asi se ptáte proč výlet k tomuto jezeru. Důvod je v celku jednoduchý - jedná se o nejhlubší jezero Japonska. V nejhlubším místě má asi 423,2 metrů.
První zastávka nás čekala asi okolo 11 hodiny na jedné straně jezera, kde se nacházela pozlacená socha a malá svatyně (a samozřejmě i obchod se suvenýri a jídlem). Pěkné místo, ale nijak moc zajímavé. To zajímavější nás čekalo o chvíli později. Pozitivní věc bylo jídlo. Ochutnal jsem butaman (osobně mi to připomínalo naše kynuté knedlíky plněné vepřovým).

Znovu jsme nasedli do autobusu a čekala nás cesta na druhou stranu jezera. Po krátkém obědě v podobě bento boxu jsme měli rozchod u jezera, které spousta lidí využila hlavně jako koupaliště :D Já se po chvilce váhání taky přidal :) V počasí, které ten den panovalo, to přišlo jako dar z nebe - skvělé osvěžení.

Dalším lákadlem byly šlapadla. Nakonec jsme se odhodlali s dalšími lidmi pro šlapadlo pro šest lidí. Bylo to super, závodit se šlapadle, kochat se a podobně...do té doby než se naše šlapadlo rozbilo. Jako jediné skupině se nám podařilo uvíznout asi 200 metrů od břehu. Po chvilce čekání a následného přemlouvání jsme přemluvili lidi na jiné loďce, aby nás odtáhli ke břehu, což se úkazalo jako dost hloupej nápad. Záchrana však přeci jenom přišla. Po návratu na břeh jsme se dopravili, poměrně unavení, k autobusu a čekala nás další hodinová cesta do města Kakunodate.

Město Kakunodate se proslavilo velkým množství samurajských rodin žijících zde před restaurací Meidži (rok 1868). Zákonitě je proto celé město plné tradičních japonských domů, většina z nichž dnes slouží jako expozice. Navíc v zimě by to tu muselo být dost nepříjemné. Většina expozic se zaměřuje na samurajské výstavy. Takže si člověk prohlédne spoustu zbrojí, mečů, záštit, ale také i staré hračky nebo sbírky z období 20. let (pravděpodobně spojené s oblastí Tóhoku, ve které se momentálně nacházím).
V případě Kakunodate se jednalo především o poznávání staré architektury a nasávání atmosféry toho místa, ze kterého bylo opravdu cítit hodně historie.

 
Poslední zastávkou v Kakunodate byly obchody se zmrzlinou. Osobně jsem si dříve myslel, že existují jen příchutě jako vanilka, citrón, jahoda apod. Japonci ale mají své příchutě - sezamová zmrzlina, sakurová zmrzlina (tyto dvě jsem ochutnal) a údajně i wasabi zmrzlina.